Skoro rok příprav, plánování, těšení a doufání v co nejlepší podmínky. Především jeřábi mandžuští se sněžením a orli východní na ledu. A pak, konečně. Dlouhý, jedenáctihodinový let přes Balt, Finsko, ruskou Sibiř a čínské Mandžusko do Země vycházejícího slunce.

Ještě v noci po příletu do města Kushiro se ve vypůjčené čtyřkolce značky Mazda CX-5 2,2D po levé straně silnice přesouváme z letiště do města Tsurui. Ryze“ japonský“ název „ Green park hotel“  však skutečně byl celý v tradičním stylu (pokoje bez nábytku, lůžka na zemi) se skvělou kuchyní a japonskými lázněmi zvanými onsen, se stal naší první základnou pro výpravu na ranní výpad na most Otowa , odkud je nadohled nocoviště jeřábů mandžuských. V ranním oparu a vycházejícím slunci se tak dají pořídit snad úplně nejromantičtější fotografie z celého ostrova Hokkaido. Strpět ovšem musíte trojstup převážně místních fotografů, jenž se tísní na úzkém mostním chodníku. Na dobré místo se tu stojí fronty už od tří hodin od rána. Naštěstí velcí bílí mužové mohou přijít podstatně později. Se svými 190 cm mohou zaujmout pozici směle až ve čtvrté řadě a výhled nad hlavami Japonců, Korejců a Číňanů mají i tak dokonalý.

Ale rychle dál, času není nazbyt a my chceme přece stihnout VŠECHNO!! Míříme za labutěmi zpěvnými. Na břehu jezera Kussharo vyvěrá několik z nespočtu termálních pramenů. Díky nim zůstává i v místních tuhých zimách hladina jezera alespoň na malé ploše nezamrzlá, což stačí labutím k přečkání zimy. Vítr síly vichřice sice fotogenickou páru z horkých pramenů nemilosrdně odfoukne, přesto získáváme velmi bezprostřední fotografie otužilých labutí ve sněhové vánici.

Ještě ten den večer jsme vyrazili do přístavního města Rautu. Blížilo se naplnění jednoho z mých fotografických snů. Druhý den ve 4,00 ráno nastupujeme do člunů a míříme do průlivu Kunaširského. Na dohled jsou Kurilské ostrovy a za nimi už Ochotské moře. Ještě před rozedněním je jasné, že fotografie s orly východními na ledových krách nebudou. Sice to nebylo v plánu, ale druhý den jedeme znova.  Z plánovaného jednodenního focení orlů jsou z toho nakonec dny tři! Nejde se toho nabažit. Po pěti letech letos konečně ledové kry připluly! Kromě oněch skutečných králů Kamčatky jsou zde i orli mořští, ale také třeba pro nás exotičtí racci kamčatští. Při šoulačce kolem přístavu během mrazivého odpoledne se daří vyfotografovat kačky strakaté, konipase japonského a velkou vzácnost – drozda rezavého.

Turistickou atrakcí, ostatně jako většina míst, které jsme na Hokkaido navštívili, je místo, kam se jezdí fotit výr Blakistonův. Je to vždy sázka do loterie, ale měli jsme štěstí. S asi deseti dalšími fotografy jsme se ve večerním mraze dočkali. Z čtyřhodinového čekání dvakrát vždy po pěti minutách, během kterých se hravě zaplnily dvě 16GB karty. Zbyde možná jen pár dobrých fotek, ale zážitek na celý život.

Naše česká srdce, navyklá přece jen povětšinou na fotografickou samotu, se musela uchýlit alespoň na čas daleko od houštin všudypřítomných teleobjektivů a stativů. Místo tajné, nazývané pracovně „Luňákov“ na cestě z Rausu do města Nemuro, naplnilo naše očekávání bohatě. Velmi fotogenická zátiší s luňáky byla tak nějak v plánu. Velkým bonusem pak byl brhlík čínský a strakapoud japonský. A byl to bonus zasloužený, žádné scénky připravené pro turisty. Poctivě vyčíhané momenty.

Poslední dva dny byly ve znamení zcela a bezvýhradně jeřábů mandžuských. Byl to sice návrat do davu, ale divadlo přírody to bylo velkolepé. Přes město Akan se kruh naší pouti uzavřel ve městě Tsurui. Stovky bíločerných ptáků, nad něž elegantnější těžko najdete. Tance, zapadající slunce, trochu i sněžení a tisíce zážitků v srdci. Hokkaido, japonská Arktida.

Opravdové, upřímné a neskonalé díky  ONDROVI PROSICKÉMU  za skvěle naplánovaný výlet, jakož i za prozřetelné sestavení nášeho čtyřčlenného týmu, jehož členy byli další skvělí parťáci  VLÁĎA JUREK  a   MICHAL DOBEŠ .  Kolektiv tento se ukázal být naprosto skvělý, bezproblémový, vždy dobře naladěný a jedním slovem dokonalý!