Řekne-li se dovolená, většina lidí si vybaví povalování na nekonečné písečné pláži a azurovým mořem ve stínu kokosových palem. Jiný si představuje horské štíty a náročné túry s úchvatnými panoramaty. No a ti skromnější vezmou za vděk třeba stánkem s občerstvením u Máchova jezera nebo pobyt na malé chatičce nebo chaloupce v Českém ráji. Již druhou desítku let trávím svoje dovolené trochu jiným, pro mnohé dosti zvláštním způsobem. Každé ráno vstávám většinou ve 4,00, ještě za tmy se uchýlím na nějaké skryté místo a hodiny a hodiny zde sedím a čekám. Čekám na ně. A oni někdy přijdou, někdy zase ne. A za některými musím i vyrazit. Pěšky. Aha, neprozradil jsem, za kým. No přece za ptáky.

Balmazújvároš je město ve východním Maďarsku v župě Hajdú-Bihar. Nachází se asi 16 km severozápadně od Debrecínu. Žije zde asi 17 tisíc obyvatel. Od roku 1973 je součástí Hortobágyi Nemzeti Park. Na jeho jižním okraji je místní Mekka birdwatcherů i návštěvníků z celého světa – Bibic lodge. Přímo ze zápraží tohoto skvělého zařízení se naskýtá výhled na okolní krajinu. Je nádherná. Dokonalá placka. Průměrná nadmořská výška dosahuje pouhých 90 m.n.m. Přímo na zápraží Bibic lodge se rozprostírá obraz zachované původní stepní krajiny zvaná pusta. Neobdělávaná pastvina s rozsáhlým mokřadem, obnaženými břehy a písčitými ostrůvky.

Už jen pouhá procházka po neposečeném trávníku prozradí, že zde je ještě příroda v pořádku. Stovky bezobratlých, sarančat, kobylek, včel, brouků a dalších breberek odletují zpod nohou. Na vodní hladině erárním dalekohledem pozorujeme volavky vlasaté a stříbřité, kolpíky bílé, rybáky bahenní a velkozobé, zrzohlávky rudozobé, poláky malé, pisily čáponohé, tenkozobce opačné a mnoho dalších ptačích druhů.

Tentokrát jsme ale s přáteli nepřijeli fotografovat ptačí klenoty na vodní hladině. Naše plány se týkaly spíše těch sušších koutů místní krajiny. Nedílnou a přirozenou součástí zdejší plochozemě jsou akátové háje. Je jich tu opravdu hodně, a ač je to k nevíře, často jsou útočištěm mnoha ptačích druhů. A nevadí jim ani blízká přítomnost lidí, nejčastěji zemědělských farem. Lidé sem také často tyto ptáky lákají vyvěšováním budek. Jsou to ovšem trochu větší budky, než ty, které máme na zahradě pro sýkorky.

Jedním z těchto ptačích klenotů je poštolka rudonohá. Poněkud drobnější a teplomilnější sestřenice naší běžné poštolky obecné. Ta zde ovšem hnízdí také. Oba druhy se živí drobnými hlodavci, čímž si zcela jistě získávají přízeň místních farmářů. Drobnější poštolka rudonohá ale nepohrdne ani většími druhy hmyzu, kterého zde v maďarské pustě je mnohem více, než v intenzivně obdělávané zemědělské krajině Čech a Moravy. To je možná důvod, proč v našich končinách tento druh i přes všeobecné oteplování doposud nehnízdí.

Velmi vděčným objektem fotografa jsou ale i další opeřenci. Jako všichni krkavcovití, jsou i kavky velmi společenští ptáci. V koloniích hnízdí, v koloniích nocují, ve společném hejnu létají za potravou a na podzim v hejnech s havrany se potulují po kraji. V budkách, které neobsadily poštolky, se velmi ochotně zabydlely právě kavky. V hejnu panuje přísná hierarchie. O místo ve společenském žebříčku je ale den co den, hodinu co hodinu nutné usilovat. O neustálé haštěření zde není nikdy nouze. A občas to zajiskří i mezi poštolkami a kavkami.

Ovšem nekorunovaným ptačím králem zde v maďarské pustě je bezpochyby mandelík hajní. Jeden z nejpestřeji zbarvených ptačích druhů v Evropě. Pták, který v druhé polovině 19. století hnízdil i poblíž města Jičína ve východních Čechách, mého rodiště. V posledních letech se jen nesměle objevuje v České republice a je naděje, že zde opět začne hnízdit. Měli jsme štěstí, že sameček, na kterého jsme narazili, založil hnízdo hned se dvěma samičkami. Zatímco jedna již seděla na hnízdě v dutině, druhé teprve nosil dárky v podobě velkých druhů hmyzu. A dokonce jsme zaznamenali i páření. Zřejmě dobrý oddíl. I místní znalci se tomu podivovali.

Aby těch klenotů nebylo málo, mám ještě jeden v záloze. Také obývá dutiny, ale v zemi. Sama si je vyhrabává v kolmých, písčitých nebo hlinitých stěnách. A je ještě barevnější, než mandelík. Vlha pestrá. Kdo poprvé spatřil hnízdní kolonii vlh, zřejmě na ten pohled nikdy nezapomene. Jako ti nejbarevnější papoušci posedávají tito tropičtí návštěvníci na suchých kořenech trčících z kolmé stěny, na vegetaci i přímo u vletových otvorů svých pracně zbudovaných hnízdních nor. Haštěří se o něco méně, než kavky. V sázce je obsazení a obhájení co nejvýhodnějšího a nejbezpečnějšího místa v kolonii. Naše návštěva zastihla vlhy ve fázi, kdy u většiny párů již probíhala inkubace, takže se zde nic podstatného nedělo. Ale jen samotné dopoledne strávené v přítomnosti těchto nádherných ptáků a jejich melodické bublavé vábení bylo velkým zážitkem.

Pokud si chce fotograf trochu protáhnout končetiny po dlouhém sezení ve fotografickém krytu, může vyrazit na šoulačku k některé z vodních nádrží, umělých kanálů nebo prostě jen tak do pusty. Určitě nebude litovat.

Neodmyslitelným zážitkem, který si při žádné návštěvě Maďarska nikdy nenecháme ujít, je místní restaurace Halászcsarda ve vesničce Tiszacsege. Jejich vrcholnou položkou na jídelním lístku je sumec s koprovou omáčkou. A věděli jste, že v Maďarsku dělají škvarky nejen vepřové, ale i sumčí?