Ekvádor leží na rovníku. Ten se ve španělštině nazývá „equator“. A tento výraz dal název i státu. Jde o jednu z nejmenších zemí Jižní Ameriky. Co jí ale chybí na rozloze, to dohání přírodní rozmanitostí a jedinečností geografických oblastí a zdejších ekosystémů. Od pobřežních mangrovových porostů Tichého oceánu přes horské mlžné lesy až po vysokohorskou přírodu Altiplana s šestitisícovými zasněženými sopkami, a pak zpět dolů, do nížin amazonského pralesa.

Naše pouť za ptačími klenoty Ekvádoru začala samozřejmě na letišti hlavního města Quito. Leží v severní části země v provincii Pichincha asi 22 km jižně od rovníku v nadmořské výšce 2850 metrů. Je tak druhým nejvýše položeným hlavním městem na světě. Město leží na východním svahu aktivního stratovulkánu Pichincha (4794 m) v hlubokém údolí. Podle sčítání lidu z roku 2019 mělo 1 978 376 obyvatel. Současný počet se odhaduje na více než 2 700 000 obyvatel, což jej činí druhým největším městem státu, hned po přímořském Guayaquilu.

Protože statistiky v nedávné době řadily Ekvádor mezi nejnebezpečnější destinace světa, nemínili jsme se v hlavním městě nijak dlouze zdržovat. I přes vyčerpávající třináctihodinový let z Amsterodamu jsme si ale nenechali ujít výhled na noční město z vrcholu kopce Panecillo s obří sochou Panny s drakem. Vypadala spíš jako anděl. Pak už jen „welcome drink“ v hotelu, orientační běh se zmatenou recepční po hotelu s našimi dvacetikilovými zavazadly při hledání volných pokojů. Ulehli jsme znaveni, ale s nadějí, že už zítra „vyrýžujeme“ spoustu drahokamů z ptačího ekvádorského pokladu.

Jak již bylo řečeno, Quito leží vysoko, a vysoké jsou i kopce kolem něj. Druhý den ráno, ještě za tmy, jsme vyrazili do těchto kopců ještě o tisíc metrů výše. Naše plíce sice ještě stíhaly, ale nadmořská výška 3500 m byla znát. Cílem byla rezervace Zuru Loma ve výšce 3500 m.n.m. Bez velkého zdržování jsme vybalili fotografickou výbavu a zamířili na místa připravená na “rýžování drahokamů “. Dost se to zde podobalo zimnímu fotografování na našem krmítku. Ale rozdíl mezi Evropou a Ekvádorem tu přece jen je. V tropickém deštném horském lese a Ekvádoru vůbec je ptáků asi tak stokrát víc.

Počty ptáků a rozmanitost ptačích druhů je obdivuhodná. A to nepočítám všudypřítomné kolibříky. Drtivá většina druhů jsou plodožraví ptáci, takže přilákat je na ta správná místa při pravidelném přísunu banánů, manga a dalších šťavnatých plodů není nic tak obtížného. Pak už jen stačí naaranžovat nějaké hezké zátiší a hezký snímek je (téměř) zaručen. Jenže! V tropech je přece jen všechno trochu jinak. Nejvíce mě překvapil fakt, že téměř všude je nutné používat poměrně vysoké ISO. V hustém tropickém lese je neustále šero. Často zde prší, déšť ještě více komplikuje světelné podmínky. Většina druhů se na místě zdrží jen krátce, rychle přiletí i odletí, takže nezbytné jsou velmi krátké časy závěrky. A vše dohromady je nutné optimálně a včas nastavit.

Vzhledem k tomu, že geograficky je jižní Amerika na opačné straně zeměkoule, narazíme v Ekvádoru na čeledi a rody ptačí říše, jaké v Evropě neznáme. Pobřeží Tichého oceánu zvané „Costa“ jsme nestihli navštívit. Je to oblast s hustým osídlením a rozlehlými banánovými plantážemi, avšak se značným počtem mořských ptáků včetně modronohých terejů. Za těmi jsme nakonec museli až na Galapágy. Na několik dní jsme navštívili oblast amazonského pralesa označovanou jako „Oriente“, jejíž některé části jsou negativně poznamenány těžbou ropy. Nejvíce času jsme strávili v oblasti „Sierra“, což jsou horské deštné lesy a vysokohorské pláně a leží zde i hlavní město Quito.

Mezi ptačí druhy, které nepřivábí žádné ovoce, patří pochopitelně dravci a sovy. Pořídit kvalitní fotografii v hustém horském lese nebo dokonce deštném pralese predátora, který většinu dne tráví čekáním na kořist skrytý v korunách stromů je téměř nadlidský úkol. Přesto nám zřejmě fotografická štěstěna přála. Zřejmě je to způsobené i tím, že draví ptáci a sovy zde nejsou vnímáni jako škůdci a lidé je nepronásledují a neloví. Nemají tedy důvod před lidmi prchat. Setkali jsme se i s tím, že domorodci u silnice inzerují a lákají fotografy a birdwatchery k návštěvě míst, kde lze takové druhy spatřit. Na ceduli je napsáno, jaký druh živočicha se na jejich pozemku vyskytuje. Za mírný poplatek, pochopitelně. Často to byly právě sovy na svém denním stanovišti.

Platí to i o symbolu horských andských velikánů, kondorovi andskému. Ten ale zaujímá výsostné postavení mezi ptačími druhy. Nejen proto, že je vyobrazen ve státním znaku Ekvádoru. Jeho hnízdiště požívají přísné ochrany a pro soukromé rezervace, které tato hnízdiště chrání, jsou nemalým zdrojem příjmu potřebným k jejímu fungování. Pozorovat ze skalního útesu kondory proletující okolo ve vzdálenosti několika metrů je nezapomenutelný zážitek. Téměř třímetrové rozpětí křídel vyvolá v pozorovateli opravdový obdiv. Jejich věrným doprovodem jsou karančové chocholatí.

Před velkou cestou mívá člověk alespoň nějakou minimální představu o tom, co od výletu očekává. Do Ekvádoru jsem se těšil především na kolibříky a víc jsem příliš neřešil. V hloubi duše jsem však toužil potkat ještě další ptačí klenoty. S kolibříky se směle co do pestrosti opeření mohou měřit ptáci s neméně barevným peřím i zobákem – tukani. Setkání s těmito neuvěřitelnými tvory je zážitek i pro místní domorodce. Museli jsme mít velké štěstí, protože jsme pozorovali hned několik druhů. Nejen nápadně velký, obratný zobák a pestré peří. I jejich zkoumavý, téměř moudrý pohled dělá z tukanů fascinující tvory.

Kromě nemnoha ekvádorských cílů existovala v mých plánech i kategorie zbožných přání, o které jsem si netroufl s nikým mluvit, ba ani na ni pomyslet. Mezi největší zbožná přání patřili především skalňáci andští. Jejich tokaniště se nacházejí na velmi nepřístupných místech hluboko v horských lesích a vysoko v korunách stromů. A i když se na takové místo dostanete, zdaleka ještě není vyhráno. Koruny stromů jsou tak husté, že pořídit fotografii tohoto ptáka, aniž by mu přes některou část těla trčela větev nebo list okolní bujné vegetace, je téměř nemožné. Ani zde nás ale štěstěna neopustila a větve se rozestoupily.
Mimochodem, tito ptáci jsou pro fotografa opravdový oříšek. Jejich sytě červené zbarvení se na digitálním čipu nezobrazuje příliš dobře. Struktura peří se slévá do jedné celistvé plochy a ani v postprocesu se to příliš nezlepší.

Výčet druhů v kategorii zbožných přání byl samozřejmě daleko širší. Snad ve všech případech se jednalo o opravdu šťastná, náhodná setkání, se kterými jsme vůbec nepočítali. I přes to, že většina těchto setkání trvala jen pár minut, někdy i vteřin, stála zato. Obecně zde platí, že na ty nejvzácnější druhy nenarazíte na předem připraveném místě. Potkáte je při procházce lesem nebo dokonce zahradou některé z místních lodží, při plavbě na místní kánoi nebo při jízdě autem. Takto jsme se potkali např. hoacinem, trogony, potuem nebo momoty.

Jak bylo řečeno na začátku, rozmanitost ptačí říše v Ekvádoru je nekonečná. Kolibříci jsou bezesporu fenoménem jihoamerické přírody. Avšak i v případě, že by zde žádní kolibříci nepoletovali, stále by zde byly stovky divotvorných ptačích druhů, které nikde jinde nelze spatřit.