Při zaslechnutí slova Galapágy, kromě silného závanu daleké exotiky, se mi zcela jednoznačně a neoddělitelně vybaví ještě další souvislost. Evoluční teorie Charlese Darwina. Galapágy leží téměř přesně na rovníku. Nenajdete zde žádný výbuch hýřivých tropických barev a tvarů. Najdete tu ale zcela ojedinělou evoluční laboratoř, kterou právě Darwin rozpoznal a popsal. Vybuchne tu sem tam leda nějaký zdejší doposud aktivní vulkán. Souostroví jsou vlastně vrcholky podmořských sopek. Vychladlá lávová pole jsou jedním z mnoha jedinečných míst, která zde lze najít.

V mnoha pramenech se uvádí, že jméno souostroví je odvozeno od španělského výrazu „galapagos“, což prý znamená „želva“. Tento význam je ale přenesený. Původně tento výraz označoval jezdecké sedlo španělských vojáků a želví krunýř jednoho druhu místních obřích suchozemských želv jim tvarem toto sedlo připomínal.

Když už je řeč o panu Darwinovi a jeho evoluční teorii, nelze nevzpomenout jeho pověstné, přímo legendární, pěnkavy. Učí se o nich i ve školních osnovách. Na každém ostrově žijí druhy s různým tvarem zobáku podle způsobu, jakým si obstarávají obživu. Troufnu si ale pohrát s myšlenkou, že prvotním impulzem pro myšlenku vývoje druhů musely být stejně obří, sloní želvy. Při setkání s nimi na jednotlivých ostrovech proměnlivost tvarů jejich krunýřů udeří do oka každého jen trochu vnímavého pozorovatele. A těch pěnkav si pan Darwin všiml teprve dodatečně, až po návratu do Anglie.

Základní informace o Galapágách jsou obecně k dispozici. Administrativně patří Ekvádoru, který je v roce 1832 prostě anektoval, protože o ně nikdo jiný nestál. Souostroví zahrnuje 13 ostrovů větších než 10 km čtvereční a stovku dalších, větších či menších skalisek. Téměř na každém z nich najdeme něco jedinečného či pozoruhodného. Moje návštěva byla jen kratičkým nahlédnutím do této biologické pokladnice. Za pět celých dnů zde strávených nebylo možné pojmout všechnu rozmanitost tohoto místa.

Před cestou na Galapágy jsme celá rodina pečlivě studovali veškeré dostupné materiály i filmy o tomto souostroví. Shodli jsme se, že nejúžasnějšími zdejšími ptačími obyvateli jsou terejové modronozí. Už jen ta barva! Ještě roztomilejší je ale jejich skoro nesmělé, nemotorné namlouvání samečka před samičkou s větvičkou v zobáku a předváděním na odiv sytou modř svých nohou.

Bohužel jsme hnízdiště terejů nenavštívili. Měli jsme pouze možnost pozorovat tereje při lovu v blízkosti pobřeží. Z více jak třicetimetrové výšky prorazí jako střela o rychlosti okolo sto km/h vodní hladinu. Potopit se dokáží až do hloubky 25 metrů. I to je nezapomenutelný zážitek.

Takže podrobněji k oněm pěnkavám. Málokdo ví, že Darwin se o ptáky, které přivezl do Anglie z Galapág, zpočátku příliš nezajímal. Zde je předal slavnému ornitologovi Johnu Gouldovi. Ten v nich rozeznal skupinu pěvců náležejících ke dvanácti různým druhům, jež jsou všechny blízce příbuzné pěvcům jihoamerického kontinentu vzdáleném přes tisíc kilometrů. Tato zpráva vzbudila senzaci a dostala se na titulní stránky odborných tiskovin. Darwina to přimělo, aby se začal o ptáky znovu zabývat. A došel k naprosto revolučnímu závěru. Jednotlivé druhy se vyvinuly adaptací na podmínky panující na různých ostrovech. Tím položil základ své teorie přírodního výběru.

Měli jsme teoretickou možnost spatřit devět z celkem patnácti popsaných druhů „Darwinových pěnkav“ (toto označení jim dal v roce 1936 britský ornitolog Percy Lowe). Podařilo se nám však pozorovat pouhých pět. S pěnkavami, jak je známe z Evropy, nemají ale nic společného. Jejich český název je pěnkavky.

Kdyby se udělovaly medaile těm nejlepším ptačím letcům, zlatou by nejspíš dostali albatrosi, ptáci, kteří za rok dokáží dvakrát obletět zeměkouli. O tu stříbrnou by asi byla mela, nicméně vážným adeptem by zcela jistě byly fregatky. Jejich typické siluety jako Nazgůlové z Pána prstenů bez jediného mávnutí křídly se vznášejí nadnášeny větrem nad pobřežím a vyhlížejí svou oběť. Nejčastějšími oloupenými byli pelikáni, méně často terejové. Fregatkám určitě nechybí smysl pro humor. Pozoroval jsem, jak jeden mladý jedinec oloupil pelikána o rybu. Zakroužil mu nad hlavou a rybu mu zase v letu shodil zpět. A takto to ještě dvakrát zopakoval. Prostě si hrál.

Tyto bílé opeřené tryskáče jsem toužil spatřit na vlastní oči už v raném mládí při sledování přírodopisných dokumentů. Při naší bleskové exkurzi pro ně v našem časově omezeném plánu už místo nezbylo. Avšak při plavbě na ostrov Santiago jsme míjeli skalisko s nadmořskou výškou 24 m v mapě označené názvem Daphne Major. Při plavbě okolo jeho skalnatých útesů se najednou obloha zaplnila těmito přízračně bílými letci se sytě červeným zobákem a prodlouženými ocasními pery, delšími než tělo se zobákem dohromady. Obdivovali jsme je mohli jen několik málo minut. Faetoni. Další sen splněn.

Já vím, že označením „živá fosílie“ se dnes nálepkuje kde co. Když se ale zblízka (a na Galapágách to nesmí být méně, jak 2 metry, jsou na to předpisy!) podíváte na zdejší mořské býložravé leguány, jako byste se vrátili o pár miliónů let nazpět. Tmavá, skoro černá šupinatá těla s krustami zasychajícícího bílého písku, kožovité třásně na hřbetě, silný, svalnatý ocas. A ten netečný výraz! Jejich oči jako by koukali skrz vás. Společenství (ani nevím, jsou to stáda nebo hejna?) ještěrů barvy totožné s šedočerným sopečným tufem, na kterém obvykle odpočívají, čítá nezřídka tisíce jedinců. Převážnou část dne tráví akumulací energie ze slunečního záření, aby měli dost sil ponořit se do studeného oceánu za svou potravou, mořskými řasami. Obdivuhodní tvorové. I když Charlese Darwina příliš neokouzlili. Ve svém deníku je označil za „ty nejhnusnější neohrabané ještěry“.

O tzv. sloních želvách jsem před příletem na Galapágy věděl opravdu hodně. Nejen o nich samotných. Např. o tvaru krunýře, který se vyvinul v závislosti na způsobu obživy. Druhy živící se plody keřů a opuncií mají krunýř vnad hlavou vykrojený podobný onomu španělskému sedlu, aby mohli zdvihnout hlavu co nejvýš. Naopak druhy živící se sbíráním potravy ze země mají krunýř bez vykrojení. Hlavně kvůli želvám bylo na všech ostrovech cíleně vyhubeno několik tisíc zdivočelých koz domácích, které toto unikátní místo devastovaly. Ničily životní prostor nejvíce právě želvám. A aby ta historka měla vtipnou pointu. Před několika lety se vláda nedohodla s rybáři na místech a intenzitě rybolovu. Tak jim rybáři ty kozy natruc na ostrovy vypustili znova. Nicméně, problém s nepůvodními druhy, především kočkami, je na ostrovech dodnes velký. Ale snaha je zde vidět. Na toulavého psa, ve srovnání s kontinentální částí Ekvádoru, tu skoro nenarazíte.

Pokud bych měl vybrat skutečného maskota tohoto koutu světa, byl by to bez velkého rozmýšlení tučňák galapážský. Jak vypadá tučňák ví každý. A asi každý si dokáže vybavit jeho charakteristický, kolébavý a značně nemotorný pohyb po pevné zemi, a naopak jeho skvělé plavecké a potápěčské dovednosti ve vodě. Ti galapážští jsou spíše menším druhem. Nejsou tak nemotorní, jako jejich větší  jižnější příbuzní. Navíc se zde jejich krátké, silné nohy nepotýkají s nástrahami sněhu a ledu. Jsou ale k zastižení všude. V přístavu, na zakotvených lodích, na lávových útesech, na plážích. Při šnorchlování vám klovou do potápěčských brýlí a velmi je zajímá, jestli nejsou náhodou k snědku.

Každodenní příběhy se odehrávají na plážích malých ostrovů přímo mezi procházejícími turisty, jako je tento nešťastný leguán a volavka velká.

Galapágy jsou místem, kde je téměř vše živé jedinečné. Drtivá většina ptačích druhů jsou místní endemité. A nejedná se jen o slavné Darwinovy ​​pěnkavy. Vyskytuje se zde například hrdlička galapážská, ústřičník galapážský, racek lávový nebo tučňák galapážský.

Velkou výhodou fotografování na tomto rovníkovém souostroví je absence plachosti u téměř všech zvířat a ptáků, kteří zde žijí. Mnohokrát jsme se potýkali s fotografováním ptáka, jen abychom ho o pár hodin později našli v přístavu nebo ve městě jen pár metrů od nás. Zejména pak galapágského pěvce nebo pelikána hnědého.

Sedíc ve skromné odbavovací hale letiště Baltra jsem v hlavě vzpomínal na právě uplynulých pět dnů strávených v tomto kouzelném koutě naší Země. Bylo to žalostně málo na to, abychom zahlédli všechno, co bychom zahlédnout chtěli. To by ovšem znamenalo pronajmout si loď a zařídit si alespoň dva měsíce dovolené. Nicméně sen je sen, prostě skončí a my se z něho jednou musíme probudit.