Příběh Charlese Darwina mě fascinoval již od školních let, kdy jsem se o tomto velikánovi přírodních věd dozvěděl poprvé. Vyprávění o tvarech zobáků ostrovních pěnkav. Vyvození přelomových evolučních závěrů. Nemohl jsem odmítnout pozvání mého přítele, fotografa, průvodce společnosti CzechPhotoTravel Libora Weicenbachera, k výletu do Ekvádoru a následně na Galápagy.

Ekvádor, jak název napovídá, je země ležící na rovníku. Oplývá neuvěřitelným bohatstvím nejrůznějších geografických pásem s množstvím nejrozmanitějších biotopů. Od hladiny Tichého oceánu můžete vystoupat až k šestitisícovým vrcholkům sopky Chimbotazo. A pak opět dolů do nížin ještě rozmanitější Amazonie. Země tisíce tváří.

Jednou z nejzajímavějších oblastí je horské pásmo zvané „Choco“, nebo také „Choco forest“. Je to území horského deštného lesa, táhnoucí se od Kolumbie do Ekvádoru. Specifické přírodní podmínky a nadmořská výška okolo 3 až 4 tisíce m.n.m. zde daly vzniknout mnoha jedinečným druhům, z valné části endemitů. A to nejen z ptačí říše. Právě tato oblast v provincii Pichincha a amazonský prales v provincii Napo byly naším cílem.

Celkem můžete v Ekvádoru zastihnout přes 1700 ptačích druhů. To činí z této země stát s nejnejbohatší avifaunou na světě. Nachází se zde 11 národních parků. Je zajímavé, že stát na ochranu přírody nepřispívá ani jedním dolarem. Vše je v rukou soukromých institucí.
Jen pro upřesnění. Další zajímavostí Ekvádoru je fakt, že tento stát nemá vlastní němu. Platí se zde americkými dolary.

Z pohledu fotografa divoké přírody jsou jednoznačným fenoménem rovníkové Jižní Ameriky kolibříci. Povědomí lidí o těchto létajících drahokamech je jistě velké. Informací o jejich jedinečných schopnostech má dostatek i člověk, který se o přírodu příliš nezajímá. Avšak vidět kolibříky „tváří v tvář“, slyšet bzukot jejich křídel, sledovat doslova z několika centimetrů jejich vzdušnou akrobacii, to je zcela jiný zážitek.

V Ekvádoru není jediná restaurace, jediný hotel či lodž, kde by chybělo krmítko pro kolibříky. Mít kolibříky na zahradě je zboží, lákadlo, turistická atrakce. Navíc na každém místě můžete spatřit úplně jiné druhové složení. Téměř na každém místě můžete narazit na nějaký nový druh, který jste jinde neviděli.

Pro fotografa je podstatné zjištění, že světelné podmínky jsou zde na různých místech velmi proměnlivé. Protože se neustále pohybujeme v deštném lese, je zde docela tma, často tma s deštěm. A i když svítí slunce, v tomto hustém lese je stejně šero. Pro fotografování lesknoucích se objektů, jakým kolibříci jsou, to není úplně snadné. Je to neustálé hledání mezi třemi zaklínacími formulemi fotografa – clonou, časem a hodnotou ISO. Nelehká, naprosto nová, ale úchvatná zkušenost.

Fotografování kolibříků, kteří se běžně vyskytují u lidských sídel, se dá přirovnat k jednomu velkému fotografickému atelieru. Stačí se jen pohodlně usadit a čekat. V sedě i ve stoje, ve slunci i v dešti, ráno nebo večer, v protisvětle či ve stínu. Na delší čas, na krátký čas, v letu u květu nebo v klidu na větvičce. Je ale mnoho druhů, které u krmítka nikdy nezastihnete, nebo jen velmi velmi vzácně. Většinou se jedná o druhy horské nebo žijící v hloubi nekonečného pralesa. Tito kolibříci mají trochu jiné zvyklosti než jejich příbuzní. Zřejmě je to dáno poněkud náročnějšími podmínkami, které je nutí šetřit energií. A také nejsou tak uvyklí přítomností lidí, takže jsou mnohem plašší.

Vysokohroské druhy vzhledem k vysokým energetickým nárokům šetří tolik potřebné síly i spotřebu kyslíku ještě jiným způsobem. Nektar z květů nesají z letové pozice, jako jiní kolibříci. Na květech se přidržují. Obecně jsou kolibříci velmi nesnášenliví. V horském prostředí ale dokáží společně nocovat, což jim opět pomáhá šetřit své drahocenné energetické rezervy.

A snad na každém místě, které jsme navštívili, jsem získal jeden poznatek. Znalost ptačích druhů místních obyvatel. Dokázali označit pozorované druhy anglickými názvy velice přesně. Nás skvělý řidič Dario je v mnoha případech dokázal určovat I podle hlasu. Uvědomují si, že je to bohatství jejich země. Samozřejmě, plyne jim z této ptačí turistiky pravidelný příjem. A to je štěstí pro kolibříky a nejen pro ně.
No, a o Galapágách si asi povíme až příště!