Cílem našeho výletu byla oblast zvaná Halič. Země, jejíž lidské osudy jsou často pohnutá a tragické. Ale take místo neskutečně krásné s doposud zachovanou původní krajinou plné divoké zvěře kam až oko dohlédne. Často se take toto místo nazývá Vlčí hory. Dnešní obraz zdejších vesniček je na rozdíl od historie zcela opačný. Krásné, povětšinou nové domky, opravené silnice, rozvíjející se turistický ruch. Ale žádné přehrady, továrny nebo gigantické rekreační komplexy.

Halič (ukrajinsky Галичина, Halyčyna; polsky Galicja; německy Galizien; latinsky Galicia) je historická země ve východní Evropě, rozdělená mezi dnešní Polsko a Ukrajinu. Jako Královstvi Haličské a Vladimiřské byla Halič jednou z korunních zemí Rakouska-Uherska. Rakouská Halič zaujímala severní podhůří Karpat od horní Visly na západě až po horní Prut na východě. Řeka San dělila Halič na západní část s městem Krakov, kterou obývají hlavně Poláci, a východní část s městem Lvov, kterou obývají hlavně Ukrajinci.

Roku 1918 byla část Haliče s převahou Poláků začleněna do obnoveného Polska. Východ Haliče okolo města Lvov se začlenil do Ukrajinské lidové republiky. V roce 1920 Společnost národů nakonec přisoudila území východní Haliče s převažujícím ukrajinským obyvatelstvem Polsku. Po vypuknutí druhé světové války a porážce Polska v roce 1939 si území Haliče mezi sebe rozdělilo Německo a Sovětský svaz. V roce 1941 Němci obsadili i část zabranou Sovětským svazem. Po druhé světové válce bylo s malými změnami obnoveno rozdělení z roku 1939 a byla provedena vzájemná výměna polských a ukrajinských obyvatel Haliče, jež skončila v roce 1947. Věru pestrá historie území o rozloze okolo 80 tis. kilometrů čtverečních s přibližně 7 mil. obyvatel, z nichž Poláci tvořili 58,6 %, Ukrajinci 40,2 %, Němci 1,1 % a Židé asi 10 %.

Na Bieszczadský národní park, který jsme navštívili, navazuje na slovenské straně Národní park Poloniny. Tento název dostal národní park podle bezlesých travnatých ploch – polonin na hřebenech východních Karpat nad pásmem lesů. Poloniny jsou na svazích po,ěrně strmých hřebenů ohraničeny lesem, nikoli křovinatým pásmem. Mezi roky 1944-1947 bylo z území dnes existujícího národního parku vysídleno místní obyvatelstvo a plochy bývalých vesnic a osad začaly zarůstat stromy a keři a stále častěji se zde začaly objevovat divoká zvířata. Tímto způsobem modelovaná krajina, zčásti přirozeně, zčásti zásahem lidské ruky, dostala název „krajina údolí“. Při cestách přes bieszczadská údolí je možno stále ještě nalézt stopy dávného osídlení – meze a terasy polí, sklepy a zasypané studně, základy domů a kostelů, aleje i zpustlé sady. Kvůli zachování otevřených ploch se provádí pravidelné kosení a od r. 1993 rovněž pasení huculských koní.

Můj obdiv k přírodě je univerzální, avšak pokud z přírody mám pro něco slabost, jsou to jednoznačně její ptačí obyvatelé. Proto jsem byl poněkud skeptický k pozvání kamaráda Luboše Vaňka na výlet do Polska. Hlavním tématem bylo fotografování medvědů a vlků. Jako milovníka ptactva mě ale nezapomněl lákat take na orly a jiné dravce, které by se mohlo podařit vyfotografovat. I díky tomu, že jsem dlouho nikde nebyl z důvodu pandemie, jsem nakonec souhlasil. A rozhodně nelitoval.

Divoká příroda je hned za posledními domky každé vesnice. Sto metrů od vesnice při procházce okolo řeky San najdete na cestě charakteristický lívanec. Čerstvé medvědí lejno. Rázem se vycházka stává poněkud dobrodružnější, než třeba v českých Krkonoších.
Pokud neznáte ta správná místa, mohli byste chodit celé měsíce a nezahlédnout nic, tak rozlehlá tato země je. Místní však ta místa znají. Z nich se dá téměř detailně pozorovat život zdejších divokých zvířat. Při troše štěstí se odtud dají pozorovat opravdoví vládcové zdejších nekonečných buko-jedlových lesů. Ale kdo je vlastně tím skutečným vládcem?

Na horské louce je mlha a tma. A úplně ticho. Tma se mění v ranní šero jen velmi pomalu, zatímco mlha trvá. Na opačné straně louky se docela neslyšně zjevují jako duchové lesa tři siluety. Ticho trvá. Břicha urousaná od ranní rosy s korunami paroží na hlavách vstupují vysokou travou na louku tři jeleni. Jejich důstojnost nemůže být větší. Čas se zastavil společně s rozbřeskem. Duchové lesa jakoby se vznášeli nad loukou, jakoby pluli travou. Za pár okamžiků neslyšně mizí v šeru a mlze stejně tak, jako se z ní zjevili. Stalo se to vůbec?

Na pasece je živo. Žádní orli ani jiní dravci tu sice nelétají. Potravu tu hledají hejnka holubů doupňáků a hřivnáčů. Mezin ně se občas vmísí sojka obecná a rodinka krkavců velkých. Obzvlášť jejich dovádění a hry se dají pozorovat celé hodiny.

Medvědi jsou skuteční samotáři. A nejen to. Jsou k ostatním příslušníkům svého druhu velmi nesnášenliví. Pouze v jednom případě jsme pozorovali starou medvědici, která vedle sebe strpěla dva mladé medvědy, pravděpodobně její vlastní odstavená medvíďata. Zatímco mladé medvědy bylo možné pozorovat I během dne, staří medvědi přicházeli až pozdě večer mebo brzy ráno.

Mým velkým snem bylo pozorovat a vyfotografovat vlka v jeho přirozeném prostředí. Museli bychom mít opravdu velké štěstí, aby se to podařilo. A trpělivost přináší nejen růže, ale taky neobyčejné zážitky. Třeba setkání s vlkem. Přišlo to docela náhle. Žádný ranní úsvit ani podvečerní šero. V jasném slunci se najednou zjevil na rozkvetlé louce, oběhl dva medvědy, kteří se zde vyhřívali, a zase zmizel. To bylo poprvé. Další ráno na jiném místě jsme se setkali s celým vlčím párem. Každý si označkoval své teritoriu, vlčice trusem, vlčí samec močí, zkontrolovali situaci a … byli zase pryč. Dva krátké okamžiky, na které se nezapomíná.

Už nyní spřádáme plány, kdy vyrazíme znova. Třeba v zimě. To by byl možná ještě větší zážitek.