Hel. Moře, písek, tráva.
Baltické moře je nám, východočechům, asi nejbližší. Ani ne tak citově, jako vzdáleností, počítáme-li ji od nás, z východních Čech. Tím nechci říci, že jižní pobřeží Baltské moře není krásné. Naopak. Má hodně blízko k atmosféře mých zamilovaných arktických moří ze Skandinávie nebo Svalbardu. Obzvlášť, když se k němu vydáte v únoru, jako my. Konkrétně jsme měli namířeno na poloostrov Hel.

Přístavy na Helském poloostrově totiž hostí v zimních měsících velmi milé návštěvníky z dalekého severu. Jsou to hoholky severní (Clangula hyemalis), velmi nápadné a kontrastně zbarvené kachničky. Přímo v přístavu, ale i na volném moři nebo v ústí řeky Visly jsou jich tisíce. Jejich přítomnost zaznamenáte dávno před tím, než je spatříte mezi mořskými vlnami. Už z dálky zaslechnete jejich melodické, pronikavé, ale jemné vábení, kterým se neustále ozývají. Samečci se pyšní dlouhými, černými, ocasními pery. Často zpoza vln vykukují pouze hlavy s černočerveným zobákem a právě tato nápadná ocasní pera.

Přímořské přístavy jsou samy o sobě velmi zajímavým místem, obzvlášť pro suchozemské krysy, kterými zcela jistě jsme. I přes toho industriální prostředí se zde ptáci velmi ochotně zdržují, ať už z jakékoli příčiny. Zcela jistě jim, stejně jako lodím, skýtá ochranu před bouřemi a silnými větry. Nejspíš je zde chrání před predátory, protože např. Takový orel mořský se přece jen do přístavního ruchu neodváží. V neposlední řadě je to i zdroj potravy. Není to jen možnost přiživit se z rybářského úlovku. Mnoho druhů drobných rybek také nalézá útočiště v klidných vodách přístavu a stávají se zde snadnou kořistí ptáků.

Hoholky ale nejsou jedinými klenoty Baltu, které jsme zde dají zastihnout. Na mořské hladině lze spatřit mnoho ptačích druhů nějakým způsobem spjatých se slanou nebo sladkou vodou. Je trochu nezvyklé pozorovat z našich českých rybníků nám dobře známé labutě velké (Cygnus olor), jak se procházejí po mořské pláži nebo brázdí vody Helského zálivu. A samozřejmě rackové. Nedokážu si představit pobyt na mořském pobřeží bez křiku racků. Pozorovali jsme několik druhů. Racek stříbřitý, žlutonohý, mořský, tříprstý, bouřní. I rackové chechtaví (Larus ridibundus), v minulosti běžný druh na našich vnitrozemských vodách, nad rozbouřeným mořem vypadají mnohem romantičtěji, než nad hladinou venkovského rybníka.

Vody Baltu si za své zimoviště vybraly i mnohé další druhy severských kachen, které k nám do České republiky zavítají jen zcela výjimečně. Velmi častými návštěvníky byli především turpani hnědí (Melanitta fusca), turpani černí (Melanittanigra perspicilata), poláci kaholky (Aythya marila), morčáci prostřední (Mergus serrator). Podstatně vzácnější pak byly druhy jako morčák bílý (Mergellus albellus), alka malá (Alca torda), potáplice malá (Gavia stellata), labuť zpěvná (Cygnus cygnus), husa velká (Anser anser), husa tundrová (Anser fabalis), husa běločelá (Anser albifrons) a berneška bělolící (Branta leucopsis). Na velkou vzdálenost jsme měli to štěstí pozorovat i velkou vzácnost, návštěvníka z jiného kontinentu – turpana amerického (Melanita perspicillata).

Severní větry ale zavály na písečné pláže Baltu i další návštěvníky. Hned na písku na samé hranici zpěněných vln okolo ústí řeky Visly hejnko sněhulí severních (Plectophenax nivalis) pobíhalo a přeletovalo mezi mořskými chaluhami, mušlemi a vyplavenými kousky dřeva. Jako by zde hledaly kousky jantaru, které Baltské moř v těchto dnech ve velkém množství rozsévá po pobřeží. Zřejmě se jednalo o velmi bohaté naleziště potravy, protože ve snaze o co nejlepší snímek jsme je několikrát vyrušili, ale vždy se vrátily jen o pár metrů zpět na stejné místo.

Zatímco u nás ve východních Čechách panovala v únoru zima a teploty se pohybovaly mezi mínus pěti až mínus deseti stupni Celsia, na břehu poloostrova Hel se ke slovu hlásilo jaro. Nejen tokem, ale i zpěvem mnoha druhů ptáků. Jarní aprílové atmosféře nahrávalo i počasí. Chvíli bylo jasno, chvíli zataženo, pak oblačno, malá přeháňka a zase jasno. Jedinou stálicí byl neustálý vítr, který prosycuje vzduch mořskou solí. To je zde důvodem, proč všechna městečka na baltské pobřeží poloostrova Hel jsou svým charakterem lázeňská střediska. Restaurace, penziony, kavárny, obchůdky se suvenýry.

A především s jantarem. O něm se na jižním pobřeží Baltu vypráví stará pověst. V dávných dobách žila kdysi na mořském dně ve svém jantarovém zámku princezna Jurata. Od boha moře Perkuna dostala příkaz, aby potrestala rybáře Kastytise, který lovil z moře příliš mnoho ryb. Když však rybáře spatřila, beznadějně se do něj zamilovala. Bůh Perkun nestrpěl, že se zamilovala do smrtelníka. Rozpoutal hrozivou bouři, aby Kastytise zahubil. Jurata stihla ještě rybáře zachránit, ale Perkun ji za trest přikoval na mořském dně ke skále a rozbil bleskem její jantarový zámek. Od té doby je v každé hromu valícím se nad mořem je slyšet jméno „Kastytis“.  A na pobřeží Baltu se do dnešních dnů vyplavují kousky zničeného zámku – kousky jantaru.