Jak už se tak říká, každá mince má dvě strany. A všechno má svou slunnou i stinnou stránku. Snad nikdo z  milovníků přírody nebude hledat něco hezkého a pozitivního na stožárech dálkových elektrovodů vysokého napětí. Hyzdí krajinný horizont na kilometry daleko a široký pás země pod nimi leží ladem bez dalšího využití. Taková situace nastala před mnoha lety i ve východních Čechách u vesničky Čeperka. V letech 1959–1960 byla nedaleko odtud postavena tepelná elektrárna Opatovice nad Labem. Od ní zamířil západním směrem čtyřstup elektrovodů, který při jižním okraji Čeperky téměř sto metrů širokým průsekem protnul borový les. Tento les byl vysázen na velmi cenných lokalitách – polabských píscích. Zanikly tím jedinečné biotopy vlastní pro obnažené písčité a štěrkové plochy.

Dlouhá desetiletí správce rozvodné sítě pravidelně vyřezával a odstraňoval náletové dřeviny na tomto bezlesém území, kam se postupně začaly původní pískomilné druhy rostlin i živočichů vracet. Ke zděšení došlo v roce 2009, kdy zjistili, že energetici změnili technologii péče o plochy pod vysokým napětím a místo, aby byla vyřezaná hmota odvezena či někde na okraji skládkována, byla mulčována a rozprostřena po ploše území. Pro pískomilná společenstva bezmála katastrofa. Díky ochotě správce rozvodné sítě a péči Velkojaroměřského pozemkového spolku bylo započato s pravidelným výřezem náletových dřevin. Na této více jak sedmihektarové ploše byla obnovena společenstva blízká původním polabským vátým pískům s výskytem řady vzácných a ohrožených rostlin a živočichů.

Návštěvu tohoto zajímavého místa jsem plánoval dlouho. Uskutečnil jsem ji až v červnu letošního roku 2023. Protože v mém fotobatohu byly pouze makroobjektivy, byli mým hlavním fotografickým  cílem příslušníci místní hmyzí říše. A rozhodně jsem nebyl zklamán. Teplá, slunná lokalita s mozajkou kosených a nekosených luk orámovaná vzrostlým borovým i listnatým lesem s mnoha vyhloubenými tůněmi skýtala vhodné podmínky nepřebernému spektru hmyzích zástupců, z nichž někteří mi byli ochotni postát modelem.
Nejvzácnějším nálezem byl hned tem první. V České republice zařazený do kategorie “ohrožený“ nádherný, kovově zbarvený brouk krytohlav Cryptocephalus androgyne. Svou hlavu stáčí pod hrudní štít, odtud dostal také své české i latinské jméno. Zastižený byl na svém typickém stanovišti, na žlutých lučních květech.

Makrofotograf ale dokáže mít radost i z daleko méně raritních entomologických exemplářů. Obzvlášť, když předvádí fotografovi nějakou zajímavou akci. Jako tyto křehké, ale velmi čilé pestřenky psané (Sphaerophoria scripta), které postály jen díky tomu, že si zrovna užívají svoji intimní chvilku.

Louka pod dráty vysokého napětí byla ten den vůbec plná jarní nálady. Podobně jako pestřenky si života užívali i nápadně žlutě zbarvení drobní broučci květomilové žlutí (Cteniopus sulphureus).

Své námluvy měly naopak za sebou některé druhy motýlů, kteří již svoji biologickou úlohu splnily a vajíčka uložily na bezpečná místa, jako např. tato vřetenuška obecná (Zygaena filipendulae).

Na svažitých březích několika zdejších tůní našli vhodná místa pro hloubení svých hnízdních chodbiček pískolibové malí (Bembecinus tridens). Na jejich letový rej, vzájemné vyhánění z vhodných stanovišť a hledání nových příhodných míst pro hrabání ve vlhkém, pevnějším podkladu by se člověk-entomolog-fotograf vydržel dívat celý den.

Horký letní den byl také ve znamení aktivity tesaříků. Na louce jsme zastihli pářící se dvojici tesaříků Pseudovadonia livida.

Opravdovými klenoty tohoto slunného koutu světa byly zlatěnky. Jižní okraje lesa s mnoha suchými stromovými pahýly a rozkvetlá louka v sousedství pro ně představovala ideální prostředí, kde nacházely jak příležitost nalézt své hostitele pro svůj parazitický způsob života, tak dostatek potravy v podobě pylu na květech lučních rostlin. Pozorovali jsme hned dva druhy těchto kukaččích vosiček, a to zlatěnku Chrysis iris a zlatěnku ze skupiny Chrysis ignita bez určení konkrétního druhu.

A jak se také u nás v Čechách říká, nemusí pršet, stačí, když kape. Pro obnovu zajímavého území a záchranu nemalého množství vzácných a zajímavých živočišných a rostlinných druhů se nemusí hned vyhlašovat národní park nebo nějaké jiné velkoplošné chráněné území. Stačí dobrý nápad na jedné straně a vstřícnost na straně druhé. A samozřejmě ochota mnoha lidí udělat něco nezištně pro přírodu  vlastníma rukama.