Ve Španělsku jsem doposud nikdy nebyl. Pouze jsem do něj nahlédl přes hraniční řeku Guadiana při své návštěvě Portugalska v roce 2019. Obvykle moje cesty míří za ptačími obyvateli dané oblasti. Tentokrát tomu ale bylo jinak. Naším hlavním fotografickým cílem byla místní nádherná kočkovitá šelma – rys iberský (Lynx pardinus).

Letadlo z Prahy přistálo na břehu Středozemního moře ve více jak půlmilionovém městě Malaga. Již za tmy nasedáme do auta a vydáváme se směrem na sever na tříhodinovou cestu do malé osady Santa Cruz de Mudela v Kastílii. Je to spíš několik domů okolo benzínové pumpy s motelem. Odpovídá tomu i strohý hotelový pokoj. Moc času jsme zde ale naštěstí netrávili. Časně ráno vyrážíme na farmu Peňalajo. Bývalá zemědělská usedlost slouží dnes se svou obrovskou rozlohou jako soukromá rezervace právě pro zdejší vzácné kočky. Oblast je i nyní v lednu zcela bez vody. U několika napajedel je pak možné zahlédnout na krátký okamžik i tohoto krále zdejší oblasti – rysa iberského. Zdroje vody samozřejmě lákají i mnoho dalších obyvatel zdejší vyprahlé, mírně zvlněné krajiny s řídkými porosty korkového dubu a olivovníků.

Po dvou nádherných dnech, strávených u napajedel, jsme se byť jen letmo, skutečně ve třech případech s rysem setkali. Plni zážitků můžeme opustit Kastílii a zamířit na jih, do Andalusie. Konkrétně do Sierra de Andújar Natural Park. Ve zdejším národním parku je totiž možné spatřit tyto vzácné kočky volně v přírodě bez jakéhokoliv ukrývání. Stačí čekat na jedné z místních prašných cest a mít štěstí. A my jsme to štěstí měli. Během tří dnů jsme pozorovali rysa iberského hned desetkrát.

Setkání s touto kočkou je hotovou audiencí. Člověk má pocit, že je mu dovoleno pobýt v přítomnosti Jeho Výsosti. Přestože rys iberský je asi o třetinu menší, než nás rys ostrovid (Lynx lynx), na jeho majestátu to nijak neubírá. Jako každá kočka, i rys iberský si dělá to, co se mu zachce. Vyhřívá se na sluníčku, pátrá po kořisti, provádí hygienu anebo spí. A vůbec jí nevadí, že na ní v jednu chvíli kouká třeba i dvacet lidí. Nabyl jsem osobního dojmu, že tato nádherná kočka má zde ve Španělsku vlastně velké štěstí. V kulturní krajině nijak neškodí, její hlavní potravou jsou všudypřítomní divocí králíci a mnoho farmářů a majitelů rozsáhlých pozemků pochopilo, že rys pro ně může představovat i zajímavý zdroj příjmu.

Kromě nejatraktivnějšího kočičího obyvatele Sierra de Andújar jsme zde zastihli i mnoho dalších, převážně ptačích obyvatel. Malá populace supa bělohlavého (Gyps fulvus) má své hnízdiště hned za rohem. Na mnoha skaliscích si svoje útočiště našla silná populace sýčka obecného (Athene noctua). Hustota hnízdních párů nutí houkat a tím obhajovat své teritorium i přes den. Několikrát nad našimi hlavami přeletěl i orel iberský (Aquila adalberti). Velmi běžným obyvatelem skalnatých svahů je orebice rudá (Alectoris rufa).

Nejběžnějším ptačím druhem je pak strnad luční (Emberiza calandra) a straka obecná (Pica pica). Velmi hojné jsou také červenky obecné (Erithacus rubecula), bramborníček černohlavý (Saxicola rubetra), rehek domácí (Phoenicurus ochruros) nebo drozd brávník (Turdus viscivorus). Naopak jen na chvíli jsme zahlédli takové rarity, jako ťuhýk iberský (Lanius meridionalis), skalník modrý (Monticola solitarius) nebo strnad viničný (Emberiza cia).

Měli jsme štěstí i na zástupce jiných živočišných druhů. Ve skalních bludištích si libovali především všudypřítomní králíci divocí (Oryctolagus cuniculus), hlavní potrava rysa iberského. Na travnatých plochách pod korkovými duby se pásli jeleni evropští (Cervus elaphus), kteří brzy shodí svoji parohatou chloubu. Stejně na tom byl i jeho příbuzný daněk skvrnitý (Dama dama). A na vyhřátých kamenech nebylo vzácností pozorovat ještěrku iberskou (Iberolacerta monticola). Navzdory lednovému datu teploty na sluníčku značně přesahovaly 20 st.C.

Ranní romantická rána se sluncem prosvícenými mlhami mezi pahorky Sierra de Andúchar jsme po třech dnech vyměnili za malebné městečko Antequera. Jeho historické centrum pod středověkým hradem je zase místní kulturní skvost. Antequera branou k rozlehlému pohoří s názvem Torcal de Antequera. Tyčí se do výšky 1378 m.n.m. Jedná se o vápencové pohoří, na jehož náhorní plošině jako ostrov nad suchou andaluskou krajinou pluje skalní vápencové město plné věžiček a věží, skalních soutěsek a bludišť, jež zdánlivě neberou konce.

Je také plné kozorožců iberských (Capra pyrenaica) a oproti okolní krajině i plné vody, kterou dodávají hojná mračna, přicházející od Středozemního moře. Se svým deštným nákladem se pak zastaví o příkré stěny pohoří Torcal. Kozorožci jsou vyhlášení skalní akrobaté, kteří zde nemají přirozeného nepřítele. Ani od lidí jim nehrozí žádné nebezpečí, proto je možné se k nim přiblížit na velmi krátkou vzdálenost. Připomínají spíše venkovské kozy na pastvě. Tou jsou pro ně především listy trnitých keřů rostoucí mezi skalisky. Nekonečnou ozvěnou mezi skalisky se houstnoucí mlhou rozléhalo hlasité hašteření kavčat červenozobých (Pyrrhocorax pyrrhocorax). Jakoby přivolávali špatné počasí. Celý vrcholový hřeben se zahalil do hustých mraků a vidinu kozorožce zachyceného na skále v zapadajícím slunci zahalila hustá mlha. A stejně dopadl i pokus druhý den při východu slunce.

Vždy je dobré mít náhradní plán. Tím naším byl útěk zpět do nížin do mokřadů přírodní rezervace Laguna de Fuente de Piedra. Přestože jarní tah ptáků ještě nezačal, zastihli jsme zde mnoho zajímavých ptačích druhů. Ani lednové vlídné teploty nezabránily tomu, že se největší vodní nádrž rezervace změnila v blátivou plochu. Na té se ale velmi líbilo hejnu plameňáků růžových (Phoenicopterus roseus). Na menších drobných vodních plochách byli nejkřiklavějšími obyvateli rackové stříbřití (Larus argentatus) a rackové mořští (Larus marinus). Naopak velmi plachými návštěvníky byly pisily čáponohé (Himantopus himantopus).

Přestože naše návštěva proběhla v lednu, téměř všude ve vnitrozemí Kastílie i Andalusie vládlo (očima Středoevropana) téměř jaro. Všude kvetly rozmanité květy i keře, bzučely včely a denní teploty za jasného počasí dovolovaly nosit tričko s krátkým rukávem. Avšak v přístavním městě Malaga už o jaru nemohlo být žádných pochyb. Sladkovodní mokřady v těsné blízkosti moře jsou vždy ornitologicky velmi atraktivní.

Nejinak tomu bylo i přírodní rezervaci Desambocadura Rio Guadalhorce. Hned na pláži středozemního moře nás uvítalo hejnko asi 50 ex. jespáka písečného (Calidris alba). Ve sladkovodních jezerech u pobřeží byli nejnápadnějšími opeřenci papoušci mniší (Myiopsitta monachus), jejichž populace zde vznikla z jedinců uniklých ze zajetí. Jejich hlučné hejno poletovalo spolu se špačky černými (Sturnus unicolor) okolo golfového hřiště. Velkým ptačím klenotem byly na samý závěr naší návštěvy Andalusie kachnice bělohlavé (Oxyura leucocephala), nádherné kachny žijící jen na několika místech Španělska.

Před samotným odletem jsme ještě navštívili pravou španělskou pizzérii s milou obsluhou a překvapivě dobrým pivem. Poloprázdné letadlo domů pak bylo kompenzací za opilé české turisty, na které jsme měli „štěstí“ cestou z Prahy do Malagy. Oni se vrací naštěstí až další den. Ležím úplně sám na trojsedadle a usmívám se. Andalusie je v lednu nádherná země s přírodou, která je pro našince velmi atraktivní.