Okřídlený slogan mluví o Finsku jako o Zemi tisíce jezer. Po absolvování hodinového letu z Helsinek do Kajaani bych doplnil, že je zároveň zemí tisíce ostrovů. A po zkušenosti z návštěvy Bear center asi kilometr od finsko-ruských hranic je třeba přidat ještě jedno označení – země tisíce medvědů.

Jsou výlety, na které se fotograf dlouho předem těší. Nemůže se dočkat a pečlivě se na návštěvu toho vysněného místa připravuje. Účastníkem výletu do Finska jsem se stal spíš jen tak mimochodem. Fotografování medvědů mě úplně nelákalo. Přece jen fotografuji raději opeřence. Přijdou mi akčnější a hezčí. S účastí jsem souhlasil vlastně hlavně proto, že pobydu několik dní opět ve společnosti příjemných lidí a poznám zase novou zemi.

Už na letišti jsme zjistili, že z České republiky nebudeme s medvědy sami. Věhlasný český fotograf přírody Ondřej Prosický s dalšími osmi klienty zamířil na stejné místo, jako naše čtyřčlenná fotografická skupina. Byli to všichni příjemní lidé a rádi jsme se seznámili s novými adepty oboru wildlife photography. Ubytování bylo maličko spartánské, dřevotřískový kutloch s okny, která nejdou otevřít. Jedny sprchy pro celkem asi třicet návštěvníků centra a dvoje záchody take neskýtaly velký luxus. To nás ale netrápilo. Trápila nás skutečnost, že většina míst, odkud se dali fotit medvědi, byla již předem zarezervována zároveň s ubytováním. To jsme bohužel nevěděli, takže jsme byli odkázáni na ta místa, která na nás zbydou. Ale jak se ukázalo, měli jsme štěstí.

Tato finská provincie se nazývá Kainuu a je jednou z 19 finských provincií. Nachází se na východě části státu při státních hranicích s Ruskem. Sousedí s provinciemi Severní Savo, Severní Karélie a Severní Pohjanmaa. Správním střediskem je město Kajaani. Nejvyšším bodem celého kraje je pahorek Iso Tuomivaara o nadmořské výšce 387 m n. m. Stejně jako další finské provincie, má i Kainuu určené své symboly z ptačí říše, flóry, zvířat, ryb. Jsou jimi sojka zlověstná, vřes obecný a koruška evropská, což je druh ryby, která podobně jako losos žije v moři, ale rozmnožuje se v řekách. Já bych ale jako symbolické zvíře pro tuto provincii hlasoval nejspíš pro medvěda.

Asi sedmdesáti kilometrová cesta z letiště v Kajaani do Bear centra vede na východ, kde už žádná větší sídla nenajdete. Pouze seskupení několika usedlostí. Po super kvalitní silnici cesta ubíhá velmi příjemně mírně zvlněnou zalesněnou krajinou, jež není vůbec fádní. Je stále na co koukat. Za každým zákrutem cesty další jezero, u silnice hejno krkavců, šlápnutí na brzdu kvůli pobíhajícímu zajíci bělákovi.

Na medvědy se musí vyrazit v noci. Pokud je chceme vůbec spatřit, musíme se chovat velmi tiše. Přestože slýcháme z různých koutů světa mnohé hrůzostrašné history o tom, jak medvěd napadl člověka, místní medvědi při setkání s člověkem volí pokaždé útěk. Proto každý pozorovatel a fotograf musí být velmi ukázněný, aby ani sobě, ani ostatním.

Podmínky pro fotografování jsou málokdy ideální. Medvědi se kolem jezer objevují téměř výhradně až se soumrakem. Pokud se k soumraku přidá ještě zatažená obloha a vytrvalý déšť, světla se opravdu nedostává. Proto snad všechny snímky bylo nutné expomovat při vysokých hodnotách ISO a na poměrně krátké časy. Fotografie zmoklých, deštěm promočených medvědů by byly jistě zajímavé. Problém byl v tom, že v dešti se ani medvědům příliš procházet nechce.

Režim nocování v krytech od časného odpoledne do rána umožňoval vyfotografovat během dne i další obyvatele finské přírody. Většina místních opeřenců si během existence medvědího centra na přítomnost lidí zvykla. Proto nebyl žádný velký problem pořídit snímek sýkory koňadry (Parus major), sýkory lužní (Poecile montanus borealis), sýkory parukářky (Lophophanes cristatus), sojky obecné (Garrulus glandarius) nebo strakapouda velkého (Dendrocopos major). Věrnými průvodci medvědů byli především vrány šedé (Corvus cornix) a jejich vetší bratranec krkavec velký (Corvus corax). Pozorovali jsme i typického představitele severské avifauny brkoslava severního (Bombycilla garrulus). Vyfotografovat se je ale nepodařilo. Stejně jako jestřába lesního (Accipiter gentilis). Při podvečerním čekání na medvědy se take ozýval puštík bělavý (Strix uralensis).

Pravidelným návštěvníkem okolí Bear centra byly i “opičky” evropských lesů – veverky obecné (Sciurus vulgaris). Stačilo na nějaký pařez nasypad trochu ovesných vloček a o rezavé modelky nebyla nouze. Můj jediný sen na cestě do Finska byl velmi opovážlivý. Spatřit rosomáka sibiřského (Gulo gulo). Ten se mi nakonec opravdu splnil. Jednoho časného rána, skoro ještě za tmy, se na nás jeden mladý exemplář přišel na několik vteřin podívat. Alespoň dokumentační fotografii jsem pořídil.

Přestože medvědi nejsou mojí fotografickou prioritou, musím nakonec konstatovat, že výlet to byl neobyčejný. Kouzlo severské přírody, nekonečné lesy, nespočet jezer a bezprostřední blízkost největších evropských šelem. To vše dohromady vytvořilo nezapomenutelný kokteil zážitků, na které se nezapomíná. Už plánujeme další návštěvu v jarním termínu.