Ti, co nemají rádi vedro, si buď doma zapnou klimatizaci a pustí televizi, nebo si sbalí batoh a vyrazí někam do hor, za sněhem a ledem a přívětivým chladem. Patřím k těm druhým. Dnes, kdy už se mi nechce tolik šlapat do kopce, a kdy se smí za sněhem cestovat i daleko za hranice „socialistického tábora“, jsem si konečně začal plnit sny o návštěvě přívětivě chladných severských, arktických oblastí. Po Irsku, Skotsku, Orknejích a Norsku se konečně dostalo i na vysněný „Chladný okraj“, jak zní doslovný překlad norského názvu souostroví Svalbarði. Podle charakteristických ostrých hřebenů zdejších pohoří se mi ale výstižnějším zdá holandský název Spitsbergen – „Zubaté vrcholky“.

Trasa Praha – Oslo a Oslo – Svalbard i s přestupem v norském hlavním městě trvá pár hodin. Překvapilo mě, kolik různých národností se i v tuto mimosezónní dobu na palubě letadla sešlo, včetně dalších Čechů, Slováků nebo Poláků. Zcela jistě je to i tím, že ve městě Longyearbyen je v provozu Czech research station – česká výzkumná stanice. Hned vedle Ruského domu.

Když našinec navštíví Norsko, zjistí, že v Norsku je draho. Když Nor navštíví Svalbard, zjistí, že je tam draho. Tak asi tak. Naštěstí existuje jedno zařízení, jmenuje se Coal Miners’ Cabins, kde se dá za, na místní poměry, velice slušný peníz přenocovat. Z bývalých baráků pro horníky uhelných dolů je nyní příjemná ubytovna. I se skvělou hospodou. Pivo tu stojí sice v přepočtu 300,- Kč a hamburger bezmála tisícovku, ale co už. Na 78 stupni severní šířky není člověk každý den.
Na Svalbardu je jen asi 16 km udržovaných asfaltových silnic. Veškerá ostatní doprava se uskutečňuje po moři, a především sněžnými skútry. Jakékoliv výlety jsou podmíněny pronájmem těchto vozidel, pronájmem zbraně jako ochranu před případným napadením ledním medvědem, nebo rovnou najmutím průvodce od některé z místních turistických agentur. Čtyřdenní výlet na Svalbard se dvěma výlety na sněžných skútrech přijde pak na 60 tisích Kč.

Naším cílem ale byl zcela jiný polární objekt, za kterým jsme nemuseli cestovat na sněžném skútru, dokonce jsme nepotřebovali ani žádného místního průvodce. Chtělo to jen přesvědčit sebe sama, že v následujících pěti dnech prostě žádný medvěd nepřijde. A mohli jsme vyrazit. Kam? Přece za sněhovou královnou zdejšího souostroví – liškou polární!

Všudypřítomná představa ze setkání s ledním medvědem, nemajíc žádnou zbraň ani jiné zastrašovadlo, nám přece jen trošičku bránila v rozletu po krajině. Předem domluvená strategie nevzdálit se víc jak sto metrů od auta však vzala za své hned první ráno. Měli jsme totiž štěstí, protože patrání po lišce už první den bylo úspěšné. V na strmých svazích Istfjordu, pracovně nazývaných „liščiště“, jsme nakonec pozorovali a fotografovali celkem čtyři polární lišky. Zřejmě jsou na přítomnost lidí poměrně zvyklé, neboť naše přítomnost je v mnoha případech nijak nerušila. Obzvlášť u zdroje potravy, jakými zde byla uhynulá těla sobích mláďat, která nepřežívají ve značném počtu místní kruté zimy. Přesto v chování jednotlivých lišek se daly vypozorovat značné rozdíly. Některé mizely za horizontem nebo v kamenné suti již při spatření blížících se lidí, jiné se schoulily do klubíčka a spokojeně si hověly na mrazivé sněhové peřině jen pár metrů od pozorovatele. I předem navržená představa, že jeden z nás čtyř bude vždy na „medvědí hlídce“ byla naivní. Jakmile se objevila liška nebo sob v tom správném světle, brala všechna bezpečnostní předsevzetí za své. Velkým problémem byl i terén. Díky neustálému větru a silným mrazům se sice nízká sněhová pokrývka změnila v ledovou glazuru a pohyb po zmrzlých svazích s těžkou fotografickou technikou se mnohdy stával nemožným.

Kromě lišek se jediným dalších fotografickým objektem stal místní sob. Na Svalbardu žije poddruh soba polárního (Rangifer tarandus platyrhynchus), který je téměř o polovinu menší, než jeho kontinentální bratranec. Tento poddruh navíc, zřejmě z důvodu podstatně skromnější potravinové nabídky, netvoří stáda. Zimu tráví vždy ve společenství pouze několika jedinců. Potravy je zde tak málo, že některé „krávy“, jak se samice sobů nazývají, opustí svá telata. Ta nemají dost síly prohrabat se sněhem k potravě a často hynou hlady, o čemž jsme se mohli na vlastní oči přesvědčit. Pět dní je na návštěvu takového místa, jakým je Svalbard, žalostně málo. Jenom krajinářsky by tu člověk mohl strávit mnoho dní. Slunce je začátkem března pouhých dvanáct stupňů nad obzorem, takže ideální světelné podmínky jsou zde přes celý den. Nemluvě o vrcholném létě v červnu a červenci, kdy je zde pravý ptačí ráj. Na začátku března tomu tal ale není. Kromě několika racků stříbřitých jsme zde zahlédli jen jediné hejnko bělokurů v zamrzlé maríně plné zazimovaných jachet, alkouny obecné chystající se na hnízdění na vysokých skalních útesech a hejnko lindušek skalních, živících se semeny trav, jejichž stvoly čouhaly nad tvrdý sněhový krunýř.

Čtyři dny uplynuly, jako sněhové mraky nad Longyearbyenským přístavem. Každý den strávený se sněhovou královnou se mihnul rychleji, než mávnutí křídla zbloudilých racků nad mrazivými vodami Istfjordu. Stihli jsme jen krátce nahlédnout do „Chladného okraje“, říše neomezeného vládce polárního medvěda. Věřím ale, že ostré zuby Spitsbergenu jsem neviděl naposled.