Je časné ráno pár dní po Silvestru. S dalšími mými pěti kamarády nasedáme do dvou aut a vyrážíme. Čeká nás cesta dlouhá 1600 km před pět státních útvarů. Cíl cesty : Madžarovo (Маджарово), Bulharsko.

Řeka Arda se v těchto místech zařezává do vápencových usazenin Východních Rodop velmi hlubokým a divokým kaňonem. Vítr i voda (Rodopy nejsou nijak vyprahlou krajinou) zde svým erozním působením vytvořily ostré hřebeny, skalní věže, stěny a pukliny, které odnepaměti slouží jako vhodná hnízdiště pro nezpochybnitelné panovníky místního nebe – supy.
V Bulharsku a na celém Balkáně se můžeme setkat hned se třemi druhy supů. Nejběžnějším druhem je sup bělohlavý (Gyps fulvus), nepoměrně vzácnější sup hnědý (Aegypius monachus) a třetím druhem je tažný a nejmenší sup mrchožravý (Neophron percnopterus).

Supové to v současném světě nemají vůbec lehké. Jejich stavy v celé Evropě se udržují a možná i mírně stoupají především díky záchranným mezinárodním programům, které zahrnují i umělé odchovy a vypouštění nových jedinců zpět do přírody, ochrana hnízdišť a zajištění přísunu potravy na krmištích. Ani pak populace supů nemají vyhráno. Jsou vystaveny dalším rizikům, jako nelegální lov, pesticidy a jiné toxické látky v prostředí, větrné elektrárny apod.

Záchranný projekt „Vultures Back to LIFE“ má za cíl vrátit supy na oblohu Balkánu, aby propojil populace supů v Bulharsku a Řecku s ostatními populacemi na Krymu, v Alpách a na Pyrenejském poloostrově. V 80. letech 20. stol. byli supi v na Balkáně považováni za vyhynulé. Během posledních dvou desetiletí vedla mezinárodní ochranářská iniciativa k úspěšnému opětovnému vysazení supů bělohlavých v Bulharsku a obnovit tak bulharské populace supů.

Kraj okolo města Madžarovo je velmi krásný a divoký. Na mnoha místech je zde zachovaná neporušená příroda. Nicméně pro místní obyvatele zde život není příliš přívětivý, o čemž svědčí fakt, že ve městě, které mělo dříve 7 tisíc obyvatel žije nyní 360 stálých usedlíků. A to nemluvím o okolních obcích. Z většiny z nich zbyly jen rozpadající se ruiny dříve krásných hrázděných zemědělských usedlostí. Naší základnou se na šest nocí stala terénní stanice Bulharské ornitologické společnosti, což je naopak krásná budova nad údolím řeky Ardy, v nízkém dubovém lesíku nadohled k strmým skalním věžím, na nichž hnízdí supové. Navíc péče o naše pohodlí a naše plné žaludky je naprosto maximální!

Jak už to tak bývá, všechno zlé je pro něco dobré. Staré rozpadlé a neobývané kamenné stavby se střechami z červených pálených střešních tašek jsou nevyčerpatelnými hnízdními možnostmi pro sovy, především pro sýčka obecného (Athene noctua). V jakékoliv vesnici se stačí jen pozorně rozhlédnout a na některé ze střech nebo komínů vždy několik sýčků najdete.

Do blízkosti supů se dostanete nejspíše na místě, kde se vyskytne nějaká mršina. Ale ani pak nemáte vyhráno. Tito obrovští ptáci, žijící v hejnech, mají mezi sebou dosti složité sociální vztahy, včetně komunikace. Místo, kde se nachází potenciální potrava v podobě uhynulého zvířete, nejprve velmi bedlivě zkontrolují tzv. skauti. Jsou to jacísi zvědové, kteří často i několik hodin sedí nehnutě v blízkosti potravy a obhlížejí okolí. Pokud shledají místo bezpečným, dají nějakým nám neznámým způsobem signál ostatním supům a nastane hromadné hodování. Ostražitost supů je rázem pryč a jedinou jejich starostí je získání co největšího množství potravy. Není nutné zdůrazňovat, že tahanice a rvačky o sousta končí až s úplným zkonzumováním všeho, co sežrat jde. Poté přejedení supi sedí po zbytek dne opodál a jen tak si lenoší. Teprve se soumrakem se tito opravdoví vládci nebes po jednom rozlétnou, zakrouží nad místem hodování a rozletí se směrem k nocovištím. Vzhledem k velmi teplému počasí (okolo 10 st. C) jsme ale již v první polovině ledna pozorovali některé jedince sbírat materiál na stavbu hnízd a dokonce i páření.

Prostřený stůl neláká ale pouze supy. Zavděk snadno dostupným kaloriím vezmou především vrány šedé (Corvus cornix) a krkavci velcí (Corvus corax). Ti jsou obvykle také první, kdo zdroj potravy objeví a ještě v ranním šeru okolo ní drží hlídku. V mnoha případech totiž musí čekat. Mají sice docela silné zobáky, ale na načnutí uhynulého těla zvířete to nestačí. To musí obstarat větší predátoři. Často to jsou právě supi nebo také liška či šakal. Na ty jsme štětí neměli. Naopak velmi pravidelnými strávníky byli jiní opeření dravci, především káně lesní (Buteo buteo) a orel skalní (Aquila chrysaetos). Tito dravci přilétali především brzy ráno nebo pozdě večer, kdy prostřený stůl opustili ukrákaní krkavci a vrány.

Strávit několik dní ve společnosti vládců nebes supů v jejich přirozeném prostředí byl neopakovatelný zážitek. Rád bych podobný výlet ještě někdy zopakoval, nejspíš v jarních měsících, abych zastihl i třetího zástupce rodiny supů – supa mrchožravého. A také znovu zažil ten příjemný pocit z bulharské přírody i skvělých lidí, kteří záchraně supů zasvětili svůj život. Údolí řeky Ardy je skutečným bezpečným útočištěm supů v Bulharsku, jejich opravdovou pevností.